„ Dopadneš jako Kec u Jankova “
aneb pár řádek o březnu roku 1645
Bitva u Jankova je jednou z válečných událostí, která se odehrála na území Benešovského okresu. A bezesporu byl tento střet jedním z nejrozsáhlejších a nejkrvavějších, které náš kraj „ zažil “. Historicky se jedná o poslední fázi války třicetileté ( tzv. francouzské ), kdy Francie stanula po boku Švédů proti Habsburkům. V předvečer 5. března se vědělo, že bitva bude „ akcí roku 1645 “, obě strany sem poslaly doslova to nejlepší, co měly. Sešla se zde válečnická elita Evropy- zvučná jména velící celkem 33 tisícím mužů! Nejznámější postavou jankovského střetu je nejspíše polní maršálek Johann von Götz, který-ač nejprve na protihabrburské straně- doslova „ vycítil “ vojenskou převahu Habsburků, přešel k Valdštejnovi, ze dne na den změnil víru a začal budovat svou kariéru. Velel vlastním plukům a někdy sám nařizoval násilnosti, kterých se jeho vojáci dopouštěli na obyvatelstvu. Jeho závratný vzestup- je mu udělen titul podmaršálka a od roku 1635 se může pochlubit hraběcím titulem- mu předurčil rychlý pád. Záznamy se zmiňují o jeho velmi kladném vztahu k alkoholu. I jeho ukvapenost se pro dopoledne 6. 3. nejevila tou nejlepší vlastností, nečekal na rozkaz a sám začal útočit. V palbě a rachotu se začal hroutit Götzův útok. Götz sám prý v bitvě „ spotřeboval “ čtyři koně, které mu protivník zastřelil, při vystupování na pátého koně padl. Se dvěma kulkami v těle. Johann von Götz se tak stal českým „ Kecem “ v oblíbeném „ Dopadneš jako Kec u Jankova “.
MÁJ: ( NEJEN ) LÁSKY ČAS
To, že se nám po našich prababičkách dochovala spousta tradic, ale i fakt, že jejich obliba ( a často i účel ) postupem upadala, je snad každému známé. Slavíme Vánoce, nedávno jsme dojedli velikonočního beránka, na svatého Václava bývá ( zvláště ve Voticích) také „ dost živo “. To jsou svátky, ke kterým určité tradice neodmyslitelně patří. Zaujalo mě, že každý měsíc má svůj „ malý svátek “, spojený s určitou tradicí. A květen není výjimkou. Začíná už tzv. Filipojakubskou nocí ze 30. dubna na 1. května. Podle pověr, pocházejících už ze středověku, je tato noc ve znamení temných sil, čarodějnic a zla. Klíčová je půlnoc, kdy měly zlé síly lidem škodit. Věřilo se, že právě v tento čas lze najít pohádkové poklady. Aby se hledající před čarodějnicemi, které se slétaly na sabat, uchránil, musel mít při sobě květ z kapradí a svěcenou křídu. Na vyvýšených místech se na ochranu před čarodějnicemi pálily ohně. Postupem doby se z těchto „ ochranných ohňů “ stalo nám známé „ pálení čarodějnic “. Za zmínku stojí, že v předvečer Filipojakubské noci se chlapci vypravovali do lesa, aby usekli co největší stromek a do rána z něj udělali májku- tradiční symbol jara. Menší májky- většinou ozdobené břízky - stavěli před chalupy svých dívek. Nejstarší známý doklad o stavění májky je z roku 1422, kdy za vztyčení máje dostal chlapec příslib a ruku své vyvolené.
1. května nad ránem bylo v některých krajích zvykem sypat „ chodníčky lásky “- pěšinky z písku, pilin nebo vápna, které spojovaly domy zamilovaných dvojic.
První květnovou neděli obcházeli chlapci s májkou jednotlivá stavení a dívky jim dávaly drobné dárky, na to začala májová veselice, které se říkalo Kytka.Večer chystala zábavu ( tzv. Věneček ) zase děvčata.
Tyto májové tradice mohly mít podle regionů různou podobu. Možná vám některé z nich dnes přijdou zastaralé ( například pořádání Věnečku) nebo nerealizovatelné ( vysypávání „ chodníčků lásky “ zrovna třeba ve Voticích), ale věřte, že ve své době měly své kouzlo. Škoda jen, že se nám do dnešní doby dochovala jen ta májka, stojící na návsi nebo na náměstí.
Jana Spálenková
DĚDICTVÍ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ
"Kdo vystupuješ, jda od středu
země české, za Sázavou na hory
táborského kraje, vystupuj
s myslí vážnou.
Když staneš na horách
za Oticemi, na Větrově, Mezivratech
a na hoře miličínské,
skloň hlavu.Kráčíš po půdě historické..."
Je to opravdu jen historie starých kapliček, božích muk, kostelů, omšelých hřbitovních pomníků a pozůstatky rytířských tvrzí, která inspirovala Jana Herbena k sepsání knihy "Hostišov"?
Podle jedné z pověstí čekají v památné hoře Blaníku, který z povzdálí shlíží na temnou krajinu, rytíři v čele se svatým Václavem, aby pomohli zemi české, až jí bude nejhůře.Potom řekou Blanicí poteče krev nepřátel a krajem se bude rozléhat dusot koňských kopyt.Na co tedy udatní zachránci čekají?Snad na řev lva,který bedlivě pozoruje Blaník z hory Kalvárie?Proč se kamenný obr už dávno neozval?Častokrát půdu v okolí "České Sibiře" pokropila krev, vzpomeňme bitvu u Jankova či selskou bouři proti Vratislavovi z Mitrovic.Že by lev usnul?Díky burácejícím motorům aut z neblaze prosnulé dálnice E 55 a motorovým pilám, řezajícím jeden smrk za druhým, se to zdá být velmi nepravděpodobné.
Jak by se asi rytíři tvářili, kdyby jejich "bujní oři" v lesích zakopávali o igelitové pytle s odpadky a kopyty rozdupávali prázdné pet-lahve?A místo hospůdky je uprostřed vesnice uvítaly skládky železného šrotu nebo v lepším případě obrovské žluté kontejnery?Zůstali by naši bojovníci stát v němém úžasu, nebo by nás začali meči mlátit po hlavách?To se asi dnes nedozvíme.Potom už zbývá jen doufat, že zemi české ještě nebylo nejhůře a korytem Blanice nebude místo krve našich nepřátel proudit krev naše.
Pověrčivost
Také tak jako já vykračujete ráno ze dveří pravou nohou a přeskakujete úsek silnice po kterém přeběhla černá kočka? A často sklízíte výsměch a nechápavé pohledy svých příbuzných či kamarádů? Také se těchto podle ostatních „ nesmyslných “ zvyklostí nemůžete zbavit? Nezoufejte! Před pár desítkami let lidé nevěřili pouze na černou kočku a sýčka, ale v ledasco.„ Lidové recepty ” byly oblíbené a zaříkávat šlo takřka cokoliv, kdekoliv a jakkoliv.
Pravidelným zaříkáváním jste mohli vyléčit pihy na tváři, bolest zubů nebo nespavost. Recepty byly účinné proti myším, ohni nebo proti zlým čárům čarodějnic. Je pravda, že některé ( takřka všechny ) suroviny pro zaříkávání jsou pro nás v dnešní době přinejmenším podivné a v mnoha případech odpudivé. Podle jednoho z receptů by jste si měli vložit do střevíce psí jazyk, poté by po vás doslova „ neštěkl ani pes“. Ale pokud místo psího jazyka použijete jazyk husí a dáte ho na prsa vaší spící manželce či manželovi, přizná se vám opravdu ke všemu. Toužíte po jemné pleti a nepomáhá vám žádný značkový krém? Podle dalšího receptu vám zaručeně pomůže krev z kozla, kterou si budete tvář pravidelně potírat. A pokud by vám dělali starost zajíci, okusující vaší zahrádku, pověste jedny ze svých svátečních šatů do komína, nechte je tam přes neděli, roztrhejte je a rozvěšte na stromky. Toužíte po svalech a jste líní navštěvovat posilovnu? Stačí si před sv. Jiřím obstarat žihadlo a nosit ho v pravé botě. Potom vás nikdo nepřemůže.
Představa koupi nebo možnosti sehnání psího či husího jazyka je nereálná. Také žihadlo zabodnuté do paty z vás siláka asi neudělá. Ale klidně se držte své pověry o rozbitém zrcadle či pátku třináctého, nepotřebujete k tomu totiž kozí krev ani uzené večerní šaty.
Přátelství dvou velkých mužů
aneb Co dělal pan Masaryk na Hostišově?
Jan Herben se narodil 7.5. 1857 v Brumovicích u Hustopečí, tedy o sedm let později než Tomáš Garigue Masaryk. Sbližoval je snad tento malý věkový rozdíl, prostředí moravského venkova, ve kterém oba vyrůstali, nebo nesnadná cesta k První republice, o jejíž zřízení usilovali oba, přestože každý jiným způsobem? Oba se narodili do prosté, ale harmonické rodiny. Těžká doba a ochota naslouchat názorům druhého je spřátelila.
Herben se stal starostou Moravské Besedy ( 1882-83 ) , byl činný ve výboru Klubu historického ( od r. 1878 ), dále v Literárním odboru umělecké besedy ( od r. 1879 ), byl členem literárně řečnického spolku Slavia ( od r. 1881 ) a spisovatelského spolku Máj ( od r. 1884 ). Po krátkém působení v Národních listech ( 1885-86 ), které byl nucen opustit pro svou podporu odpůrců pravosti RKZ, byl zaměstnán v redakci Ottova slovníku naučného a začal vydávat „ list věnovaný veřejným otázkám “ Čas, který dal do služeb snah T. G. Masaryka a jím vedené realistické skupiny. Herbenovi se dokonce podařilo získat profesora Masaryka pro myšlenku, aby dosavadní týdenník Čas byl rozšířen na deník. Bylo totiž potřeba listu na obranu Masarykových názorů, ale také na otevřený útok proti jeho odpůrcům. Tyto podmínky by denně vycházející časopis Čas pod Herbenovým vedením splňoval. 1. října 1900 byl tedy za podpory profesora Masaryka založen deník Čas, který si brzy vybojoval mezi českými listy své přední místo.
Časopis Čas a literatura
Masaryk byl však i Herbenovým literárním kritikem. Ne vždy souhlasil se vším, co bylo v časopise Čas uvedeno. Když byl Herbenův Čas ještě týdeníkem, scházela se pravidelně redakční rada a předčítaly a hodnotily se články, které měly být uvedeny do nového čísla.. Herben na jednu z redakčních porad přinesl referát, který se týkal premiéry Ibsenovy Nory v Národním divadle. Dr. Kramářovi se referát líbil, i dr. Kaizl s ním souhlasil, jen Masaryk se po přečtení Herbenovy práce nevyjádřil. Když se ho členové redakční rady ptali na jeho názor, jen odpověděl: „ Půjčte sem, doktore Herbene, ten rukopis.“ Na rukopise provedl radikální škrt od titulu až do konce a v titulku něco opravil. Potom upravený referát podal zpět Herbenovi, který s údivem četl: „ Ibsenova Nora je hloupá husa! “. Toto nebyl jediný Herbenův dokument, se kterým Masaryk nesouhlasil. Když 7. května 1927 slavil dr. Herben oslavu svých sedmdesátin, dostal rekomandovaný dopis z Atén od profesora Masaryka, který v té době byl na návštěvě Řecka. Jubilanta dopis velmi potěšil, i když místo blahopřání obsahoval tuto přátelskou výtku: „ Dr. Herbene! Slyším, že máte sedmdesátku. Tou polemikou o Švehlovi jste mi nadrobil pěkné nepříjemnosti- prosil bych, abyste se příště napřed zeptal. Pozdrav doma! Váš TGM. “
Jan Herben publikoval své články pod mnoha pseudonymy ( nejznámnějšími jsou: Dr. Jan Vávra, F. O. Pisarevský, Jan Kalina, nebo prosté šifry: H., H.-, H. J. ). Herben vstoupil do literatury básněmi, v nichž zpracoval hlavně historické náměty. U J. Vlčka a T. G. Masaryka našel vzor pro svou představu realismu. Herbenova oddanost názorům profesora Masaryka se projevila v životopisných pracích, odhalujících soukromý život a osobnost prezidenta. Masarykem ovlivněné pojetí národního obrození jako navázání na českou reformaci, pro něž se snažil Herben shromáždit doklady v práci Otázka náboženská v našem probuzení, hájil také v polemikách proti J. Pekařovi a J.Hanušovi ve spisu Masarykova škola a Gollova sekta, kterými zasáhl do diskuse o smyslu našich dějin. Ve své tvorbě se věnoval popisu moravského venkova( románová kronika Do třetího a čtvrtého pokolení, soubory Moravské obrázky, Slovácké děti, próza Na dědině, kniha Brumovice, věnovaná rodné vsi) ale i táborskému venkovu ( vesnici Hostišovu, kde si zřídil podle plánu architekta Jan Kotěry roku 1901 pod vedením stavitele Vrzala vilu, kde trávil s rodinou léto a kde také přijímal své hosty, věnoval knihu Hostišov ).
-1-
Oba muži se ve veřejném životě objevili ve stejném roce. Masaryk roku 1875 psal před doktorátem svůj stručný životopis a roku 1876 vystoupil jako spisovatel v Zoře, almanachu moravské omladiny. Herben se jako gymnazista účastnil roku 1875 literárního života moravské mládeže ( dokladem je rukopisný časopis Lípa z r. 1875 ) a stejně jako Masarykovo se i jeho jméno objevilo pod příspěvkem v almanachu Zora.
Přátelská rada
V roce 1903 se na prázdninách v Dřevíči naučil třiapadesátiletý profesor Masaryk jezdit na kole. I zde sehrál svou roli dr. Herben, už několik let žádal Masaryk Herbena o radu, jakému sportu by se měl věnovat. Přáním Masaryka bylo, aby se dostal do přírody a hodně se při tom nadýchal vzduchu. Herben, který si oblíbil cyklistiku, radil Masarykovi velociped, popisoval přednosti cyklistiky, ale profesor ho rázně odbyl se slovy: „ To ne, dělá to špatnou figuru.“ Ale v Dřevíči Masaryk jednou zastavil dělníka, který tlačil kolo do vrchu a svůj velociped si velmi pochvaloval: „ Mám chalupu hodinu za Hronovem, ale teď, co mám kolo, se mi zdá, že mám fabriku za humny. I na poledne si mohu zajet domů.“ Masaryka tento prostý člověk zcela přesvědčil, praktičnost překonala estetiku a ještě ten den jezdil Masaryk po silnici na vypůjčeném kole!
O víně
Když se profesor Masaryk rozhodl pro abstinenci, zbyla mu ještě ve sklepě zásoba dobrého moravského vína, které se roku 1888 rozhodl věnovat svým přátelům Janu Herbenovi a malíři Hanuši Schwaigrovi. Druhý den však dostal od malíře Schwaigra zásilku vína zpět s lístečkem : „ Milý Tomášu, já už taky nemožu. Tvůj Hanuš.“
Od roku 1888 tedy alkohol ani tabák nepřekročily práh Masarykova domu. Kdykoliv paní Masaryková viděla Herbenovu viržinkami zakouřenou pracovnu, říkala s úsměvem, ale přísně: „ Vždyť si zakouříte mozek! “ A Herbenově manželce Bronislavě nikdy neodpustila, že po obědě a po večeři kouří.
Masaryk a děti
K dětem byl Tomáš Masaryk zvlášť pozorný, přestože se s nimi nikdy zvlášť nemazlil. Jednoho dne vešel dr. Herben do Masarykovy pracovny a naskytl se mu pohled na otce -univerzitního profesora Masaryka, na jehož zádech seděl čtyřletý syn Jeník a pobízel tatínka bičíkem, aby jezdil co nejrychleji. Masaryk se usmál, sunda syna na podlahu a vypustil divokého jezdce z pracovny. Dr. Herben si o této situaci udělal později poznámku: „ Tak vida, všichni otcové jsou stejní! I univerzitní profesor musí s klukem lozit po zemi jako my ostatní, když synáček poručí.“ Jindy, když Masaryk navštívil Herbenovi, zastihl profesor Herbenovy syny, jak jezdí před otcovou pracovnou na houpacím koni. „ Jezdí dobře?“ ptal se jich Masaryk. „ Nó, sedni si na něho, pojď!“ Pan profesor děti poslechl, sedl si na koně, pohupoval se na něm a pochvaloval si, jak je koník dobrý.
V Herbenově pražském bytě byl Masaryk dobře znám nejen z občasných návštěv, ale i z Herbenova vyprávění. Jan Herben se doma jednou zmínil rodině, jak mu profesor Masaryk líčil svou první čekanou na medvědy. „ Když medvěd vyšel z lesa a vcházel do ovsa, zacílil jsem, ale nestřelil jsem. Třásly se mi ruce.“ Za nějaký čas přišel pan profesor kdr. Herbenovi a malý Jiří Herben se mu opřel s prosbou lokty o kolena. „ Ukažte, pane Masoliku, jak se vám čásly lučičky.“ Otec Herben vyložil, co malý syn myslí a pan „ Masolik “ ochotně ukazoval k obveselení Herbenových dětí, jak se mu „ čásly lučičky “.
Kolem politiky
Život dr. Herbena a T.G. Masaryka se prolínal v politice. Herben působil od r. 1918 ve výkonném výboru Československé státoprávní demokracie, za ni byl v roce 1918 členem Národního výboru, v letech 1918-1920 byl členem Revolučního národního shromáždění a od r. 1920 působil v Senátu. Od Herbena pochází první slova úvodu k ústavě: „ My, národ československý…“, která používal i T.G.M.
-2-
T.G. Masaryk na táborském venkově
Herben s Masarykem vedli často dlouhé rozhovory nejen o politice, ale také o literatuře a kulturním životě. Oboustranné návštěvy nebyly přijímány pouze v pražských bytech, ale od roku 1902 Herben začal zvát národní umělce, politiky a vlivné osobnosti na táborský venkov. Malou vesnici, ležící takřka v srdci „České Sibiře“ ( asi 60 km jižně od Prahy ), navštívili mimojiných dánský učenec dr. Benedictsen, překladatel Babičky Boženy Němcové, malíři Antonín Slavíček, Bohuslav Dvořák, Jaroslav Panuška a Otakar Nejedlý, večery ve vile trávil také básník J. S. Machar, dcera snachy Boženy Němcové Madla Němcová ( J. Herben byl poručníkem Madly i jejích dvou bratrů ). Všechny tyto slavné návštěvy, které se dr. Herben snažil před venkovany utajit, vzbuzovaly zájem a nadšení nejen u obyvatel Hostišova, ale i v okolních vesnicích. 15. srpna 1919 neodmítl pozvání do prostého Hostišova prezident T. G. Masaryk. V Herbenově vile se sešel nejen s hostitelem a jeho rodinou, ale i s členy spolku Maffie dr. Přemyslem Šámalem, J. S. Macharem, prof. Františkem Drtinou, Jaroslavem Kvapilem, dr. Františkem Veselým. Skupina Maffie se v Hostišově scházela pravidelně o mariánské pouti v Neustupově,pod jehož farnost spadá také Hostišov, protože v den pouti bylo cizích hostů v okolí více než jindy a proto osobnosti Maffie nebudily mezi lidmi velký rozruch. Přítomnost významných hostů nebyla nápadná ani pro policii, mnoho Herbenových hostů bylo totiž v té době policejně hlídáno a jejich korespondence byla cenzurována.
Jak tedy vypadal neobyčejný den v hostišovské vile, která očekávala příjezd nejslavnějšího Čecha té doby? Ráno bylo pošmurné a štiplavé. Před desátou se vyjasnilo a na hostišovské návsi zastavily dva automobily. Z jednoho vystoupil prezident a podával ruce přítomným dámám ( paní Bronislavě, paní Drtinové, paní Šantůčkové a Herbenově snaše Elišce ). Masaryka doprovázela dcera Olga a syn Jan. Prezidenta uvítali příslušníci Maffie – Šámal, Kvapil, Machar, Veselý a Drtina.
Prezident si podrobně prohlédl zařízení vily, poté zatoužil po procházce po okolí. Cesta vedla po hrázi třetího Hostišovského rybníka lesem Žďárkem k vesničce Horám a odtud kolem bouňovského lesa nazpět přes Mysletice. Z cesty je krásný pohled na Blaníky, hrad Šelemberk, Mladou Vožici a na homoli Strážiska, která se pne nad Pacovem. Při obědě na verandě pronesl prezident slova : „ Dnes je první den za posledních pět let, co nic nedělám. Posavad jsem každý den něco dělal .“
Po obědě našel prezident klid za rybízovým keřem. Po Voticích se brzy rozneslo, že se prezident zdržuje na Hostišově a po cestě okolo vily se začaly trousit skupiny zvědavců. Pan prezident zatoužil poznat les Kobylici, kde ulehl k cestě a odpočíval. Od roku 1919 se cestě, u které T.G. Masaryk odpočíval, říká „ Prezidentská cesta “.
Odpoledne se společnost pokochala pohledem na kraj z rozhledny na Mezivratech, vystavěné Artušem Aichelburgem, který prezidenta osobně uvítal.
Ve vile zpívala pro obveselení společnosti paní Magda Šantůčková české písně.
Po půlnoci se prezident vracel do Koloděj, kam však přijel až ráno, protože jeho řidič u Říčan zabloudil.
Prezidentovi se na táborském venkově líbilo, o týden později zavítal na návštěvu k Drtinům do Hněvšína, od Cholína k nim plul po Vltavě na pramici.
Do Hostišova zavítal Masaryk ještě v roce 1928.
Jak na příjezd Masaryka reagovali táborští venkované? Lidem byla zvláště nápadná přítomnost četníků. Zvědaví přecházeli před vilou, aby prezidenta zahlédli. Chovali se uctivě a mile ho zdravili slovy : „ Rač pán Bůh dát dobrý den “, nejčastěji však smekali klobouky a mlčky prošli. Nevěděli totiž, jakými slovy by prezidenta uctili. Selka Křížková z nedalekých Mysletic, kterou společnost potkala při vycházce, byla šťastná, když jí prezident poděkoval za pozdravení. „ On se tak na člověka podívá, jako by ho pohladil “, řekla později.
-3-
Jak je patrno z druhého dílu knihy Hostišov, na návštěvu Masaryka nezapomněli jak obyvatelé vily, tak hostišovští.
Několik řádků věnovali návštěvě T. G. Masaryka na táborském venkově místní kronikáři. Kronikář František Rousek v Pamětní knize obce Lysé k této události zaznamenal:
„Dna 15. srpna roku 1919 přijel Pan Prezident Masaryk v průvodu několika pánů do vyli dr. Herbena v Hostišově. Byli to většinou členové kteří se v naší samostatnost Československou nejvíce zasloužili.
Pan Prezident přijel si prohlédnout kraj a bydliště svého známého přítele dr, Herbena. Vyla dr. Herbena sloužila za světové války k tajným schůzkám předních našich vlastenců kde se kuli plány, jak by se Čechy osvobodili ze spárů starého Rakouska. Ačkoliv p. Prezident přijel nehlášen zdejšímu občanstvu, přec jakmile seto rozhlásilo, kdo onen starší Pán je, každý naň hleděl s uctivostí a radostí což i on občanstvu opětoval. Což o pravdivosti dosvěčoval kratký článek v Národní Polityce a v Lidovém Deníku, jenž oznamoval rozmluvu dr. Herbena s Paní Františkou Křížkovou z Mysletic. Článek onen zněl
Povídala Panímáma Křížková jak on se p. Prezident na člověka něžně podívá.Pán prezident v průvodu dvouch pánů šel též schlédnout z našich dvou hor kus Českého kraje. Šel přes osadu Mysletice na horu jíž říkáme holý vrch jenž měří nadmořské výšky 680 m. a je z něho krásný rozhled na vrch Blaník a přez celou nižinu Neustupov až za Mladou Vožici. Otut pak šli na vrch zvaný Mezivrata, kde jest rozhledna. Vrch sám o sobě měří 720m. a jest z něho daleký rozhled na vše strany.
Odpůldne si pan Prezident hověl v zahradě Herbenovy vyli, ale jelikož tlupy zvědavců si ho začaly prohlížet a jeho vyrušovat, zdvyhl se a odešl do lesa zvaného Kobylice kde ve stínu lesních stromů skryt, ušel zvědavým zrakům obecenstva a oddával se svým myšlenkám.
Málo která obec zde v našem kraji se může pochlubit tím jako obec naše, že v ní se procházel první prezident Republiky Československé.“
Konec života
Přátelství dvou velkých mužů skončilo 24. 12. 1936 okolo 20: 00 v Praze v Borůvkově sanatoriu, kde dr. Herben zemřel klidnou smrtí na následky cukrovky. Na jeho úmrtí reagoval kronikář František Rousek takto:
„Do posvátné doby vánoční v roce 1936 byl vmísen stín smutku pro celí kraj České sibiře.
Neb na štědrý den 24. prosince o osmé hodině večer zemřel Dr. Jan Herben z Hostišova.
Zemřel v Borůvkově sanatoriu v Praze ve věku 79 let.
Narodil se v Brumovicích u Hustopeče na Moravě.…Byl nerozlučným přítelem Presidenta Masaryka Osvoboditele.…Doktor Herben bydlel v Hostišově obec Lysá bez mála 40 let. Přijižděje vždy časně z jara a zde strávyl celé léto až do pozdního podzimu, stal se tak jaksi adoptovaným osadníkem obce Lysé.
…Dr. Herben náš kraj proslavil tím že vydal o něm četné spisy. Mezi jinym jsou dva díli knihy pod názvem Hostišov, v nichž vypisuje život a zvyky zdejšího kraje a lidu, ačkoliv v mnohém přehání. Při čtení má člověk dojem že zdejší lid je ve vívoji o celá deseti letí pozadu.
Okolí Hostišova jmenoval dr. Herben Českou Sibíří a naším Újezdem.
Úmrtím Herbena ztrácí zdejší kraj souseda přímého a otevřeného jednání a člověka zlatého srdce. Čest jeho památce.“
T.G.M se se svými blízkými rozloučil o necelých devět měsíců později než Jan Herben. V Pamětní knize obce Lysé je smutná událost připomínána takto:
„Dne 14. září ráno, rozlétla se naší obcí smutná zpráva že právě zemřel náš milovaný První Prezident Tomáš Masaryk Osvoboditel. Smutná tato zpráva přijata bila s velikým zármutkem. Mnohý náš občan si přité neblahé zprévě vzpoměl na rok 1921, kdy Pan Prazident procházel našímy klidnými vískamy, kdy utkvěla mnohému znás jeho majestátní postava v paměti, kdy jeho jasný a upřímný pohlad zrovna do srdce vnikl.
-4-
Pan Prezident Masaryk zemřel v Lánech 14. září 1937 ve věku 87 let. Do Prahy byla jeho tělesná schránka převezena 17 září, kde na Hradě Pražském bila vystavena po tři dny a noci, k veřejnému uctívání. Lid z celé republiky se sem sjížděl aby se s Tatíčkem Masarykem rozloučil. Aby se rozloučil stím, jenž pracoval pro dobro všech. Lid přišel né ze zvědavosti, ale z pokory a lásky se rozloučit s Tím, jenž celí život obětoval jen pro dobro a povznesení národa. Číselně odhadována účast lidu na 1 ½ millionu. Dne 21. září odpoledne byl Pan Prezident Osvoboditel za velikých vojenských poct a kroužení 66 letadel ve vzduchu byla rakev uložena do vlaku a odvezena zpět do Lán, kde na malém hřbitůvku pochován zcela v tichosti, podle své mabželky v jedném hrobě. Lehké odpočinutí buď ti dáno a věčná paměť tobě. Odešel nám můž, jací se uš nerodí. Odešl dobrodinec, na nějž nelze zapomenout.
Pálení vatry v před večer pohřbu Prezidenta Masaryka.
Sbor, dobrovolných hasičuv Mysleticích v před večer pohřbu Pana Prezidenta Masaryka dne 20. září o 8 hodině večerní zapálil vatru na upomínku Presidenta Osvoboditele. Výkonu se zůčastnilo mimo hasičů též mnoho obecenstva, i mládeže. Po přečtení smutečního proslovu bratrem vzdělavatelem Antonínem Samcem z Hor byla zapěna státní hymna. Na vyzvání jednoho z přítomných občanů se všickni přítomní pomodlili vroucně otčenáš za tatíčka Masaryka.“
Celá vlast vzpomíná s úctou na prezidenta osvoboditele. Táborský venkov má hrdiny dva. T. G. Masaryka a Jana Herbena. Nehostinné lesy byly svědky jejich rozprav o osudu země a jejich výroky, vztahující se k místní krajině se vryly do paměti vesnickým obyvatelům. Oba velké muže spojoval zájem o českou zemi, její kulturu, politický vývoj a obyvatelstvo. Jejich pevné přátelství dokázala rozdělit jen smrt.
Roku 1945 přijel do Hostišova nástupce T.G. Masaryka Edvard Beneš, aby se zde setkal se synem Jana Herbena Ivanem a vnukem Tomášem Herbenem.
Text „ Přátelství dvou velkých mužů “ vypracováno za použití literatury a písemných materiálů:
František Rousek: Pamětní kniha obce Lysé ( 1921-1939 )
Jan Herben: Hostišov
Nakladatelství Grosman a Svoboda, 1907
Jan Herben: Hostišov, Kniha druhá
Praha, Vydavatelstvo Družstevní práce, 1946
Využila jsem již dříve nashromážděných materiálů ze SOČ 2004/ 2005 „ Hostišov dr. Jana Herbena na přelomu 19. a 20. století “ ( autorem Jana Spálenková )
Poznámka: Písemné materiály použité z „ Pamětní knihy obce Lysé “, citace a úryvky jsou ponechány v původním znění, s původním slovosledem a jazykovými hrubicemi.
Mslím, že i toto patří mezi zajímavosti našeho kraje. Životní příběh dítěte, chlapce, muže, dědečka, jež prožil takřka celé 20. století a před nedávnem oslavil osmdesátku.
Jaroslav Spálenka a jeho dětství
Jaroslav Spálenka se narodil jako druhý syn Františku Spálenkovi ( 16.11.1887 ) a jeho ženě Anně, rozené Zíkové z Mladoušova ( 20. 4, 1900 ) 19. 4. 1928. Společně s bratrem Josefem ( 8.3. 1925 ) vyrůstali oba chlapci na zemědělské usedlosti ve Zdeboři. Oba chlapci, rodiče a prarodiče obstarávali celkem 27 hektarové hospodářství, které kromě polí a luk čítalo i lesy a pastviny. Už od mládí byli sourozenci vedeni k práci- pásli dobytek, v zimě tahali v lese dříví s koňmi. Jaroslav Spálenka od roku 1934 začal navštěvovat Obecnou školu v blízkém Smilkově. Chlapec vstával každý den v pět hodin ráno, pásl krávy, poté odcházel do školy. Škola ve Smilkově měla v té době dva ročníky v jedné třídě. Každý ročník navštěvovalo průměrně patnáct dětí.
Jedinou hračkou , díky níž se chlapci čas od času zdrželi na rovném plácku před školou, bylo hraní kuliček. Malá děvčata si hrála s hadrovými pannami. Škola děti posílala také do lesa na sázení stromků či na sbírání chroustů v třešňových alejích nad Voticemi.
V roce 1939 začal Jaroslav Spálenka navštěvovat 3- letou Měšťanskou školu ve Voticích. Budova školy však byla v době německé okupace častokrát obsazována Němci, v těchto dnech byla v provozu jen jedna učebna, do které si žáci chodili pro úkoly.
O prázdninách děti pracovali v hospodářství- léto byla doba žní, tvrdé dřiny, volné chvíle pro koupání v rybnících děti neznaly.
V době vypuknutí války bylo Jaroslavu Spálenkovi jedenáct let. Věděl, že okolní území je obsazené německým vojskem, které má svou základnu ve Voticích. Jako jiní občané i tato rodina, žijící takřka na samotě, zatemňovala se západem slunce okna, dostávala šatenky a byla „ navštěvována “ okupanty. Avšak život obyvatel na Zdeboři se výrazně nezměnil. Pole musela být dále obhospodařována a dobytek krmen. To byl všední den lidí- hospodářů.
O politické dění se malý chlapec nezajímal, otec František pravidelně docházel na Hostišov za p. Kuběnou, který zde byl na letním bytě a oba muži na mapě Evropy ke konci války vytyčovali špendlíky postup fronty.
Děti se učili tancovat po večerech v některé z „ cimer “, což samozřejmě nebylo povoleno, stejně jako shromažďování se. Kulturní program mnoha obcí byl omezený.
Jak pan Jaroslav Spálenka dospíval, začal si více všímat postoje, který zaujímali Němci k porobenému českému obyvatelstvu.
V roce 1944 byl šestnáctiletý Jaroslav poslán na nucené práce do sedlčanské cihelny a to i přes skutečnost, že mladiství pracovat nesměli. Původně měl být na práci odveden strýc Jaroslava Spálenky. Němci pracující nepřetržitě hlídali, proto útěk nebyl možný. Po celých pět měsíců Jaroslav Spálenka a ostatní muži, odvedení na práci do Sedlčan spali v bývalé pastoušce. Šestnáctiletý chlapec se dostával domů pouze na soboty a neděle.
Po válce zůstal Jaroslav Spálenka na Zdeboři, kde rodičům pomáhal v hospodářství.
Rok 1953 je významným životním mezníkem- Jaroslav Spálenka si vzal Marii Kramperovou z Mysletic se kterou hospodaří na statku ve Zdeboři i dnes. Během společného půlstoletí vychovali manželé syna a dceru, stali se svědky a oběťmi komunistického převratum( během zestátňování jim byla zabavena hospodářská technika a koně ), vzpomínají si na příjezd sovětských tanků v srpnu 1968, budování „ reálného “ socialismu, na rozvrat a pád komunistického režimu na zvolení Václava Havla prezidentem a se zaujetím sledují i dnešní politické dění. Válka v nich zaechala smutné vzpomínky, přes které se však museli stejně jako spousta jiných „ dětí války “ přenést, aby mohli žít dál. Protože vždy je pro co žít…